ZUŠ má být oázou klidu, ne továrnou na výkon, říká ředitel Tomáš Hvězda

Základní umělecká škola Bedřicha Smetany Nové Město nad Metují není podle svého ředitele Tomáše Hvězdy jen místem, kde se děti učí hrát na nástroj, malovat, tančit nebo vystupovat na jevišti. Má být také prostorem, kde mohou zpomalit, soustředit se, učit se trpělivosti a zakusit, že některé věci nejdou získat jedním kliknutím. V rozhovoru pan ředitel mluví o dětech, učitelích, vztahu města ke škole, úspěších žáků i o tom, proč je české základní umělecké školství podle něj skutečnou perlou.

Autor: Škarvan Jakub

Když se řekne základní umělecká škola, mnoho lidí si vybaví hlavně hudbu. Co všechno dnes novoměstská ZUŠ nabízí?

Nabízíme základní umělecké vzdělání pro děti z Nového Města nad Metují i širšího okolí. V současné době máme všechny obory, které nám ministerstvo školství umožňuje vyučovat: hudební, literárně-dramatický, taneční a výtvarný. V podstatě se u nás sdružuje celé spektrum uměleckého vzdělávání.

Jak byste popsal roli ZUŠ ve městě? Je to jen škola, nebo i kulturní srdce Nového Města?

Kulturní srdce je hezké pojmenování. Já osobně bych byl rád, aby naše "hudebka" byla pro děti také oázou klidu. Aby k nám chodily rády a mohly si tady odpočinout.

Dnešní tlak na děti je velký. Mají školu, úkoly, očekávání rodičů, sportovní kroužky, zde všude se často hodně dbá na výkon. U nás bych chtěl, aby mohly otevřít mysl, uvolnit se skrze umění a sáhnout si trochu do svého nitra. Nejde nám o to vytvářet z dětí stroje na výkon. Spíš chceme kultivovat jejich osobnost.

V čem je studium na ZUŠ jiné než běžné školní vzdělávání?

Máme obrovské štěstí v tom, že s dítětem můžeme pracovat jeden na jednoho. Jeden učitel a jeden žák. To je u individuální výuky velká přidaná hodnota.

Na základní škole je ve třídě třeba i třicet dětí. U nás vzniká vztah mezi konkrétním žákem a konkrétním učitelem. A často spolu procházejí dlouhou cestu, klidně celých jedenáct let studia. Právě v tom je síla ZUŠ. Dítě si může vyzkoušet jiný způsob vzdělávání, který není jen o výkonu, známkách a výsledcích, ale také o vnitřním rozvoji.

Proč má podle vás smysl, aby se děti věnovaly hudbě, výtvarnému umění, tanci nebo divadlu v době obrazovek, mobilů a umělé inteligence?

Když se podíváte do telefonů, počítačů a virtuálního světa, máte tam okamžitě všechno v naprosto špičkové kvalitě. Umělá inteligence dnes vytvoří obrázek téměř bez chyby. Hudbu si pustíte jedním kliknutím.

U nás ale děti zjistí, že udělat i jednoduchý obrázek není vůbec snadné. Že vzít nástroj do ruky neznamená, že na něj hned umím hrát. Musí tomu věnovat píli. Potřebují někoho, kdo je provede úskalími. A zjistí, že než si zahrají alespoň trochu podle svých představ, trvá to třeba čtyři nebo pět let.

To je podle mě důležité. Děti pochopí rozdíl mezi hotovým produktem z obrazovky a tím, co člověk opravdu sám vytváří. Umění je učí trpělivosti, vytrvalosti a vědomí, že skutečné věci nevznikají okamžitě.

Co si děti ze ZUŠ odnášejí nejen do umění, ale i do života?

Naší hlavní prioritou není jen naučit děti hrát na nástroj, kreslit nebo tancovat. Důležité je, aby se naučily něčemu dát energii. Aby pochopily, že když se chtějí někam posunout, musí tomu něco věnovat.

V orchestru je to krásně vidět. Dítě nemá zodpovědnost jen samo za sebe, ale za celý kolektiv. Musí přijít, naučit se svůj part, komunikovat s ostatními. Učí se návykům, spolupráci a odpovědnosti. To jsou věci, které si odnese i mimo umění.

Přicházejí dnes děti motivované, nebo je potřeba je pro umění teprve získat?

Začátek bývá složitý. Dítě přichází do neznámého prostředí a najednou se má něčemu pravidelně věnovat. Tady hodně záleží na rodičích. Je potřeba, aby dítě u začátků vydrželo.

Trvá nějaký čas, než získá náhled na hudbu, než trochu zvládne nástroj nebo vlastní tělo při tanci. Zlom často přichází někde kolem šesté, sedmé nebo osmé třídy. Najednou toho dítě umí tolik, že mu to začne dělat radost. V tu chvíli se začne rozevírat talent a dítě umělecky i lidsky rozkvétá.

Mění se zájem o jednotlivé obory?

Snažíme se jít s dobou, ale zároveň nechci, aby škola příliš sklouzla k elektronickým věcem. Chtěl bych zachovat určitou "ruční práci", takovou uměleckou manufakturu. Aby v dětech zůstal prvopočátek umění.

Samozřejmě využíváme moderní vybavení, máme technické možnosti, tabule, projektory a podobně. Ale třeba v hudební nauce mi stále připadá lepší, když děti vezmou do ruky píšťalku nebo bubínek, než když mačkají tlačítka na obrazovce. I naši učitelé jsou většinou zastánci klasické výuky.

O které obory je největší zájem a které je naopak těžší naplnit?

V našem regionu máme poměrně vyvážené zastoupení. Dokážeme postavit dechový orchestr i smyčcový orchestr, což nám některé školy závidí. Trochu se ale zmenšuje zájem o některé dechové nástroje, hlavně nátrubkové, jako je pozoun, tuba nebo lesní roh.

Největší zájem bývá tradičně o klavír, saxofon nebo kytaru.

Je pro vás důležité, aby škola nebyla jen místem výuky, ale i prostorem pro koncerty, výstavy a setkání s veřejností?

Určitě. Škola typu ZUŠ musí být otevřená. Nemůžeme se zavřít do tříd a jen vyučovat. To by ani nemělo smysl.

Koncerty a výstavy jsou důležité, protože tam děti pochopí, proč vlastně trénují. Mohou ukázat rodičům, prarodičům i veřejnosti, co se naučily. To je velký motor. Hudební obor má koncerty, výtvarný obor výstavy. Forma je jiná, ale základ je stejný: prezentace práce dětí.

Je vystupování pro děti spíš radost, nebo nutné zlo?

Spíš radostná motivace. Často se stává, že děti samy chtějí více příležitostí vystupovat. A v orchestru vidím, že když hrajeme pro veřejnost nebo pro rodiče, děti se semknou a výkon je najednou o deset nebo dvacet procent lepší. Chtějí se ukázat. A to je správně.

Pro učitele je vystoupení zároveň určitým lakmusovým papírkem. Když dítě dokáže veřejně vystoupit na určité úrovni, je to potvrzení, že výuka funguje.

Na jaké úspěchy školy jste v poslední době hrdý?

Hrdý jsem na jakýkoliv úspěch. Nemusí to být jen první, druhé nebo třetí místo v soutěži. Už to, že dítě vystoupí a reprezentuje školu, je pro mě důležité.

V poslední době se nám například velmi povedlo vystoupení smyčcového souboru Archi con brio manželů Rybáčkových, který se zúčastnil mezinárodní soutěže v Bratislavě a získal zlaté pásmo. O několik málo bodů mu uniklo absolutní vítězství. To ukazuje, že i v Novém Městě máme vysokou kvalitu a dokážeme se prosadit i mezinárodně.

Jsou pro vás důležitější soutěžní výsledky, nebo méně viditelné a měřitelné úspěchy?

Soutěže pro mě nejsou to nejdůležitější. Největší radost mám z toho, když dítě vezme nástroj, namaluje obrázek nebo něco vytvoří a dokáže to nějakým způsobem představit druhým. To je pro mě nejvíc.

Zeptám se tedy trochu jinak: Je cílem ZUŠ vychovávat především profesionály, nebo je pro vás stejně důležité, když si žák odnese celoživotní vztah k umění?

Samozřejmě někteří naši žáci pokračují na konzervatoře a věnují se hudbě dál profesionálně. Ale pro nás to není hlavní měřítko úspěchu.

Největší úspěch je podle mě to, když žák ukončí studium, jde třeba na vysokou školu, má hodně učení a tlaků, ale vezme si nástroj a půl hodiny si zahraje. Tím se z toho tlaku vytrhne. Když mu umění pomůže v životě, třeba i v nějaké krizové situaci, pak má naše práce velký smysl.

Přál bych si, aby si naši žáci rádi vzali nástroj do ruky i v dospělosti, zazpívali si doma písničku, doprovodili se a jednou něco z toho předali i svým dětem.

Kvalita školy stojí na učitelích. Jak se dnes daří získávat dobré pedagogy?

Kdybychom byli v Hradci Králové, Pardubicích, Brně nebo Praze, bylo by to jednodušší. Ale jsme v pohraničí a dostat sem učitele není snadné.

Potřebovali jsme například učitele klavíru. Obeslal jsem všechny vysoké školy, kde se klavír vyučuje, a za rok a půl nepřišla jediná nabídka. Proto se snažíme pracovat i s našimi bývalými žáky. Když někdo odchází na konzervatoř, snažíme se s ním zůstat v kontaktu a třeba ho jednou přitáhnout zpět, aby tady učil.

Učitelé jsou to nejcennější, co škola má. Zázemí může být lepší nebo horší, ale vždycky je to hlavně o lidech, kteří umění předávají dětem.

V čem spočívá kouzlo dobrého učitele ZUŠ?

Učit se dá mnoha způsoby. Důležité je, jaké prostředí vytváří ředitel a celý kolektiv. Myslím, že se nám daří dívat se na výuku nejen jako na přesné předávání dovedností, ale také jako na práci s duševním zdravím dětí i učitelů.

Dobrý učitel musí být odborně silný, ale zároveň trpělivý, lidský a inspirativní.

Platí ještě "co Čech, to muzikant"? Nebo se vztah dětí a rodin k hudbě proměňuje?

Vidíme, že rodiny, které prošly hudebkou a byly hudební, často posílají do hudebky i své děti. Předává se to z generace na generaci.

Zároveň ale aktivních muzikantů ubývá. Dřív měla každá kapela své vlastní muzikanty. Dnes jeden dobrý muzikant často hraje ve více kapelách. Trend elektronické hudby nás v tomto směru zasahuje hodně.

Přeje podle vás místní prostředí ZUŠ?

Myslím, že máme skvělé zázemí. Máme kapacitu 700 žáků a v podstatě ji každý rok naplňujeme. Rodiče mají ke škole kladný vztah a jsou rádi, že tady děti mají možnost uměleckého vzdělávání.

Také vztah zřizovatele ke škole vnímám obecně jako kladný. Zažil jsem už dvě různé městské reprezentace a nemáme žádné velké existenční problémy.

Je něco, co vás v poslední době mrzí?

Všechno samozřejmě není zalité sluncem. V poslední době stát přenesl část odpovědnosti za nepedagogické zaměstnance na zřizovatele. Tady mě mrzelo, že komunikace ze strany města nebyla ideální a dostali jsme se kvůli tomu do určitého tlaku.

Mrzí mě také odložená rekonstrukce našeho koncertního sálu, který zároveň slouží jako městská obřadní síň. Připravovali jsme ji zhruba půl roku a podle mého vnímání panovala shoda, že by bylo dobré sál posunout do modernější podoby. Při tvorbě rozpočtu ale tento náklad vypadl. Asi bych tomu dokázal rozumět a smířit se s tím, kdyby se zároveň neobjevily jiné výdaje, které dostaly přednost.

Když budu konkrétní, tak se u nového koupaliště LAM objevily vícenáklady přibližně v hodnotě plánované rekonstrukce sálu. Šlo mimo jiné o položení trávníkových koberců v areálu, aby se koupaliště mohlo otevřít zhruba o dva týdny dříve. V takové situaci mi to vůči škole a koncertnímu sálu přišlo jako rána pod pás. Chybělo mi v tom trochu selského rozumu.

S jakými očekáváními dnes rodiče děti do ZUŠ přihlašují?

Slyšel jsem od některých rodičů, že pokud chtějí, aby dítě směřovalo výrazně výkonově, volí třeba jinou školu v okolí. Pokud chtějí, aby dítě bylo víc v klidu a nevadí jim pomalejší cesta, dávají ho k nám.

Neznamená to ale, že výkonnostní cesta automaticky vede k lepšímu výsledku. Je to velmi individuální. Hodně záleží na konkrétním dítěti, jeho nastavení, povaze, motivaci i na tom, v jakém prostředí se dokáže nejlépe rozvíjet. Já jsem rád, když dítě dostane prostor pochopit, o co v umění jde. Umění je vnitřní záležitost. Nedá se uspěchat. Nedá se jen naučit, dá se objevit a rozvinout.

Dá se po pár minutách poznat, že má dítě talent?

To je těžká otázka. Stát nás trochu nutí vnímat ZUŠ jako výběrovou školu, dělat talentové zkoušky a vybírat nejlepší. Praxe ale ukazuje, že děti, které se zpočátku jeví jako velmi nadané, se někdy dál tolik nerozvíjejí. A naopak děti, které na začátku nepůsobí nijak výjimečně, najednou pochopí, co hudba je, a stanou se tahouny školy.

Myslím, že děti bychom neměli příliš brzy škatulkovat. V Novém Městě máme výhodu, že můžeme vzít i dítě, které nepůsobí mimořádně nadaně, a zkusit to s ním. Uvidí se, jestli se rozvine. A i když ne, aspoň si to vyzkouší a bude vědět, o čem umění je.

Co byste řekl rodičům, kteří váhají, jestli má dnes ještě cenu vést děti k systematickému uměleckému vzdělávání?

Určitě by to měli zkusit. ZUŠ je jeden z mála protipólů ke sportovním, výkonovým a vědomostním aktivitám. U nás děti nedělají sportovní výkony. Dělají spíš výkony duševní. Mohou se uklidnit a vyzkoušet něco, co jinde nezažijí.

Může se do ZUŠ přihlásit i dospělý člověk, který by si chtěl splnit sen a naučit se hrát?

To je složitější. Základní umělecké vzdělávání podporuje stát a má pro něj daná pravidla. Nabízí jedenáct let výuky: první cyklus sedm let, druhý čtyři roky, zjednodušeně řečeno nejdéle do šestadvaceti let.

Pak už jde o studium pro dospělé. To v pravidlech školného máme, ale když započítáme náklady na učitele, energie a provoz, vychází částka pro dospělého poměrně vysoká. U nás je to teď přibližně 2 200 korun měsíčně. Na první pohled to může znít hodně, ale zároveň si na tom člověk uvědomí, kolik výuka reálně stojí a jak velkou část u dětí hradí stát a město.

Rodiče dnes za dítě platí ročně přibližně kolem tří a půl tisíce korun, což je v porovnání se skutečnými náklady velmi nízká částka. České základní umělecké školství je v tomto podle mě opravdu perla. Bylo by skvělé, kdyby se do budoucna našel způsob, jak podobnou možnost nabídnout i dospělým nebo seniorům. V tuto chvíli na to ale systémově peníze nejsou.

Jaké největší výzvy vidíte do příštích let?

V tuto chvíli bude velkou výzvou naplnit školu během čtyř nebo pěti let. Demografická křivka porodnosti klesá a dětí, které k nám budou přicházet z prvních tříd, bude méně. Myslím, že to nebude problém jen ZUŠ, ale i základních a mateřských škol.

Další otázkou jsou finance. Vidíme, že stát hledá každou korunu. Nevíme, co se bude ve společnosti dít.

Co byste si přál, aby o ZUŠ v Novém Městě platilo za pět nebo deset let?

Přál bych si, aby tady ZUŠ byla dál a aby zůstala součástí kultury města. Možná ji jednou jiný ředitel posune zase někam výš. Ale kdyby zůstala živou součástí Nového Města, bylo by to nejlepší.

Živé město podle mě potřebuje živou ZUŠ!

To je krásná tečka za naším rozhovorem: "Živé město potřebuje živou ZUŠ!" Děkuji Vám za čas i za práci, kterou nejen Vy ale celý tým školy odvádíte. Ať má novoměstská ZUŠ dál dost energie, umělecké odvahy a radosti tvořit – a ať my ostatní nezůstáváme jen v hledišti, ale jsme skutečnou součástí ovoce jejího života.