„Když mizí vztahy, přibývá pacientů“ – rozhovor s MUDr. Magdalénou Pokornou, primářkou psychiatrie v Novém Městě nad Metují

28.10.2026

S primářkou psychiatrie MUDr. Magdalénou Pokornou jsme si povídali o jejích pětadvaceti letech práce v Novém Městě nad Metují, o mýtech a předsudcích, které se k psychiatrii stále vážou, ale i o výzvách, kterým obor dnes čelí. Řeč přišla také na to, proč podle ní lidé chodí k psychiatrovi spíše příliš brzy než pozdě, proč přibývá mladých pacientů a jak moc dnešní době chybí skutečné lidské vztahy.

Autor: Balcar Adam


Úvod a osobní cesta

Jak dlouho žiješ v Novém Městě nad Metují a co Tě sem přivedlo?

Letos je to právě 25 let, co jsem přišla do Nového Města za prací. Bylo to v době, kdy na psychiatrickém oddělení byla primářkou paní Alena Railová. Ten přechod z Hradce Králové do Nového Města pro mě nebyl úplně jednoduchý, vnímala jsem to spíše jako určitou ztrátu, ale zpětně vnímám, že to mělo i spoustu pozitivních stránek. A za ně jsem nyní vděčná.

Jak se Ti zde žije, co vnímáš jako pozitivní a co negativní na životě v našem malém městě?

V našem městě jsem se poměrně rychle zabydlela, velmi oceňuji, jak krásná tady je příroda a okolí. Při tom je zde dostupné vše, co člověk k běžnému životu potřebuje. A také si uvědomuji, že Nové Město je mnohem klidnější v porovnání s Hradcem, což je při mém zaměstnání také hodně důležité.

Jak vnímáš svou specifickou práci ve městě naší velikosti, kdy se s pacienty často osobně znáš a potkáváš je i mimo ordinaci?

Je pravda, že práce psychiatra na malém městě je specifická. Spoustu svých pacientů potkávám v obchodě nebo na ulici. A musím říct, že až na výjimky jsou to vždycky milá setkání, kdy se na sebe vzájemně usmějeme, a v podstatě to vnímám trochu tak, jako kdybychom si neverbálně řekli, že spolu máme nějaké tajemství. Někdy navážeme i kratším rozhovorem. Většinou ta setkání jsou příjemná.

Jak ses dostala k psychiatrii – měla jsi jasno hned na začátku studií, přivedl Tě k tomu nějaký impuls či podnět?

Když mám mluvit o své minulosti, tak já jsem se ještě před vysokou školou rozhodovala, zda jít na medicínu nebo případně na psychologii. Nakonec jsem se z praktických důvodů rozhodla pro tu medicínu. Dostala jsem se na lékařskou fakultu v Hradci Králové a musím říct, že tohoto svého rozhodnutí jsem pak nikdy v budoucnosti nelitovala. Již od začátku studia jsem k té psychiatrii tak nějak směřovala a když pak v pátém ročníku tento předmět přibyl a já se s ním seznámila blíže, bylo rozhodnuto.

Byl někdo, kdo Tě na této cestě zásadně ovlivnil nebo inspiroval – mentor, profesor, slavný psychiatr či někdo blízký?

Velmi mě ovlivnila paní doktorka Eva Libigerová, která tehdy na fakultě učila a která kdysi také právě v Novém Městě nad Metují na psychiatrickém oddělení působila. Byla tak nadšená pro svoji práci a zvlášť pro psychoterapii, že to nadšení dokázala přenést i na ostatní, a já jsem byla jednou z jejích studentek. Účastnila jsem se jejích psychoterapeutických rozhovorů s pacienty a viděla jsem, že ta práce opravdu má smysl a přináší ovoce.


Každodenní práce

Jak vypadá Tvůj typický pracovní den či možná týden na oddělení?

Pokud mám říct, jaký je můj běžný pracovní den, tak jsem docela ráda, že není jednotvárný, protože moje práce sestává jednak z činnosti na lůžkovém oddělení (máme tady 20 akutních lůžek) a částečně pracuji na psychiatrické ambulanci. V té máme ordinační hodiny po čtyři dny v týdnu, většinou odpoledne, pouze v úterý je to i v dopoledních hodinách. Na oddělení patří k mé běžné práci průběžné procházení dokumentace pacientů, jejich vyšetřování, ranní vizity, účastním se též každodenních komunit s pacienty. Nově máme do programu zavedenou i muziko- a aromaterapii, které vedu. Kromě standardní práce s pacienty, kterou dělám už mnoho roků, mi nyní přibyly i organizační povinnosti, vedu celé oddělení a zabývám se i školením mladých lékařů, což mě nečekaně i velmi naplňuje a těší.

Co je podle Tebe na práci psychiatra nejnáročnější – fyzicky, ale hlavně asi psychicky?

Na naší práci vnímám jako velmi náročné to, že vlastně neustále předáváte svoji energii druhým. Když je učíte vidět naději tam, kde jí mnoho není, když se snažíte jim předat pozitivní pohled i na nelehké věci, potěšit je úsměvem a dobrým slovem – bez ohledu na to, jak vy sami se v té chvíli právě cítíte.

Vím, že jsi věřící křesťankou. Pomáhá Ti víra osobně zvládat náročnost tohoto povolání, je ti inspirací či dokonce rozšiřuje Tvé možnosti při léčbě pacientů?

Je pravda, že by moje práce psychiatra vypadala zřejmě úplně jinak, nebo podstatně jinak, pokud bych v Boha nevěřila. Víra v Boha mi rozhodně pomáhá v tom, jak unést starosti a problémy druhých lidí a zároveň určitě ovlivňuje i můj způsob léčby, můj způsob přístupu k pacientům – každého vnímám jako Boží stvoření, které má vysokou hodnotu. A co je dalším bonusem, který v léčbě často uplatňuji, je princip odpuštění, ve který věřím a o kterém se svými pacienty často mluvím. Pokud člověk sám Boží odpuštění a uzdravení skrze ně zakusil, rád k tomuto "léku" vede i druhé.

Jaká jsou nejčastější nedorozumění nebo mýty, se kterými se u psychiatrie setkáváš?

Nejčastější mýty, které se týkají psychiatrie, bych asi viděla v tom, že laický pohled veřejnosti je, že pokud se někdo dostane na psychiatrii, tak je takzvaně blázen. Toto rozhodně jako psychiatr nepodepisuji - množství pacientů se skutečně závažnými diagnózami, o kterých by i nějakým způsobem platilo, že se chovají jako blázni, je velmi malé. Většina lidí, které tady léčíme, jsou takoví, kteří se dostali do různých životních obtíží, do vztahových problémů v rodinách nebo v zaměstnání, a takové lidi rozhodně není možné a správné označovat za blázny. Vlastně musím říct, že ani ty pacienty se závažnými diagnózami psychiatr nikdy neoznačí jako blázny, protože jsou to zkrátka nemocní lidé. Myslím si, že je třeba varovat před nálepkováním v jakékoliv podobě.

Co Tě za celou kariéru nejvíce překvapilo nebo změnilo tvůj pohled na Tvou práci?

Co mě nejvíce překvapilo za tu dobu, co psychiatrii dělám, tak je asi to, že to nejtěžší možná není vlastní práce s pacienty, ale často je to komunikace s jejich příbuznými. Je to z toho důvodu, že příbuzní mají často velmi nerealistická očekávání, čeho může psychiatr i při nejlepší vůli dosáhnout. A dalším překvapením bylo to, že lidé se schizofrenií jsou většinou klidní a mírumilovní lidé. Většinou zcela odlišní od pacientů, jaké si veřejnost představuje třeba po shlédnutí filmu Přelet nad kukaččím hnízdem.


Výzvy oboru

Čelí psychiatrie v současnosti nějakým zásadním problémům – ať už personálním, systémovým nebo společenským?

Jako velký problém současnosti, který se týká psychiatrie, vnímám rušení lůžek v psychiatrických léčebnách. Možná to bude pro mnohé překvapení, že nejsem jeho zastáncem, ale z praxe vnímám, že mnohým lidem právě s těmi nejtěžšími diagnózami se žilo mnohem lépe v psychiatrických léčebnách, než když pak byli jakoby vhozeni do normálního života a cítí se v něm bezradní a ztracení. Myslím si, že toto rozhodnutí muselo vzejít zejména od lidí, kteří nikdy v reálné psychiatrii sami nepracovali. A na tomto názoru se shodnu s mnohými dalšími kolegy.

Jaká je podle Tebe největší systémová změna, kterou by české zdravotnictví v oblasti psychiatrie potřebovalo?

Jednu ze systémových změn, kterou bych viděla jako velmi důležitou a která velmi ovlivňuje množství času, které pak my jako lékaři nebo i jiný zdravotnický personál můžeme reálně strávit s tím potřebným pacientem, je to, že stále narůstá administrativa a jsme zaměstnáváni věcmi, které vlastně nemají žádný přínos pro ty nemocné lidi. Ubírají nám čas na psychoterapii, ubírají nám čas na to, abychom řešili problémy těch pacientů. Pokud by se dala ta administrativa zjednodušit, velmi by nám to usnadnilo práci. V celé naší zemi je také nedostatek dětských psychiatrických ambulancí i lůžkových zařízení. Vzhledem k tomu, jak přibylo dětských a dospívajících psychiatrických pacientů, je současnou situaci opravdu nutné co nejrychleji řešit.

Jak ovlivnil psychiatrii nástup digitálních technologií a sociálních sítí – jak z pohledu pacientů, tak z pohledu léčby?

Co se týká pohledu na rozšiřování digitálních technologií a sociálních sítí v našem oboru, tak tam vnímám určitá pozitiva – digitalizace nám umožnila přece jen některé administrativní úkony nechat na výpočetní technice, ale zároveň vnímám jako velké riziko, že místo toho, aby lidé řešili své problémy s reálnými lidmi, ať už přáteli, anebo potom v další fázi s odborníkem, tak se obracejí k umělé inteligenci a často řeší věci nevhodným způsobem. Může to někdy až ohrožovat jejich zdraví. Mohou se tam dozvědět rady, které jim v konečném důsledku škodí. A pokud se bude vytrácet mezilidský kontakt, bude to mít určitě negativní důsledky pro celou společnost.

Setkáváš se s tím, že lidé přicházejí pozdě? Proč si myslíš, že pomoc nevyhledají dříve?

Tato otázka týkající se toho, zda lidé přicházejí pozdě, mě trošku vedla k zamyšlení, jestli si opravdu myslím, že tomu tak je. Já si totiž vlastně myslím, že většina lidí nepřichází pozdě, ale naopak příliš brzy. Spousta lidí se při prvních problémech v životě neobrací na svou rodinu, na své přátelé, případně na svého kazatele či kněze, ale okamžitě vyhledává psychologa, případně psychiatra s postojem: mám problém, pomozte mi. Myslím si, že péče psychiatra by měla být až tou poslední možností, ke které by se člověk měl uchýlit, když všechny ostatní způsoby pomoci selžou.

Vnímám to i jako určitý dopad toho, že lidé mají stále méně skutečných lidských vztahů, spoustu osobních vztahů nahradily vztahy na sociálních sítích a lidi už ani nenapadne, že by měli vyhledat svého přítele nebo příslušníka rodiny a nejdříve to řešit s ním. Ztrácí se vzájemná důvěra mezi lidmi a běžné vztahové problémy, se kterými dříve nikoho ani nenapadlo vyhledat psychiatra, tak my dnes řešíme jak na běžícím pásu. 

Jak se psychiatrie jako obor mění (pokud se mění) – přibývá pacientů, mění se diagnózy, mění se přístupy v léčení?

S tím souvisí další moje odpověď, a totiž, že v poslední době velmi přibývá zejména mladých lidí, kteří přijdou s tím, že si nevědí rady se životem, že je život nebaví, že v něm nevidí žádný smysl. Spektrum pacientů, které tady v poslední době léčíme, se velice změnilo. Nejčastější ročníky z těch mladších jsou těsně po roce 2000. Přibylo velmi suicidálních pokusů mladých lidí (pozn. redakce: pokusů o sebevraždu), přibývá sebepoškozování a neurotických poruch. Zase v tom vidím určitou daň dnešní doby, kdy mezilidské vztahy ztrácejí hloubku nebo se zcela vytrácejí. Ubylo pravých depresí. Když lidé přicházejí se slovy, že mají depresi, ve skutečnosti ji v naprosté většině případů nemají.

V léčbě vnímám posun od direktivnějších přístupů, které dominovaly v minulosti, k přístupům, kdy se pacient sám více podílí na rozhodování, jak se bude léčba dále odvíjet.

Co bys vzkázala lidem, kteří se bojí vyhledat psychiatrickou pomoc, nebo jsou přesvědčení, že jim takováto pomoc nepomůže? Máš radu, co dělat jako první konkrétní kroky, popř. jak si vůbec sám uvědomit, že mám problém, který sám nezvládnu?

Všem lidem, kteří někdy zvažovali nebo zvažují pomoc psychiatra, bych vzkázala, aby se opravdu nejprve zamysleli nad charakterem svých obtíží, aby se zamysleli nad tím, zda není jiná možnost, jak své problémy vyřešit, než skrze léky, které já především mohu lidem nabídnout. Ale zároveň, pokud ostatní způsoby řešení jejich problémů selžou, jejich stav se dlouhodobě nezlepšuje nebo se dokonce zhoršuje, tak ať se určitě psychiatrie nebojí. Ať se nebojí nějakého nálepkování, které je v každém případě špatné a zavádějící, a zároveň, ať přicházejí bez předsudků vůči ostatním pacientům nebo vůči třeba psychiatrickému personálu. Pokud někdo vnímá, že už se mu problém vymyká z rukou, a neví si s ním rady, samozřejmě jsme tady pro vás, pro vás všechny z Nového Města i okolí.