Rozhovor s pořadateli festivalu Haffo - druhá část

V druhé části rozhovoru se organizátoři festivalu Haffo svěřují se svými cestovatelskými zážitky, oblíbenými destinacemi a tím, co je na dobrodružství na vlastní pěst tak láká.

Autor: Vlček Břetislav

Můžete říct něco o sobě? Vím, že jste také cestovatelé. Kam vás to nejvíc táhne?

Houmr: Skandinávie, Rakousko a teď poslední dobou i Chorvatsko. Ale mě to táhne skoro všude. Skandinávie je úplně něco jinýho – jiní lidi, jiný styl, myšlení… Za mě sever, čím víc na sever, tím líp.

Frďas: S tím severem souhlasím. Pro mě je Skandinávie druhý domov. Nevím, jestli víc doma jsem tady, nebo tam.

Je to kvůli zimě, lidem, nebo vás tam něco konkrétně zaujalo?

Frďas: Poprvé jsem tam byl ve čtrnácti a otevřelo mi to oči. V osmnácti jsem se vrátil a od té doby tam jezdím pravidelně, někdy i čtyřikrát do roka. Když jsem tam poprvé přijel, cítil jsem, že to je můj druhý domov.

A cestujete někdy i jinam?

Frďas: Jasně, někdy vyrazíme i jinam – třeba Bolívie nebo Tádžikistán.

Dokonce jsem tě, Michale, viděl v televizi Noe před pár lety v kroji, když jsi mluvil o putování po Norsku.

Frďas: To ani nebylo tak kvůli cestování, spíš kvůli filmu, který jsme z cest natočili. Ten získal nějakou amatérskou cenu. Natáčíme hlavně kvůli cestování – já nejsem žádnej kameraman.

Takže jsi získal cenu za film?

Frďas: Já jsem fotograf, film je spíš vedlejší produkt. Jezdím fotit, a když mám chvíli, přepnu na natáčení. Ocenění jsme dostali za víc filmů, třeba i dětský film. Vždycky se tomu akorát směju – jak můžete dát první cenu za film fotografovi?

Patříte spíš mezi baťůžkáře než návštěvníky resortů?

Houmr: Stoprocentně. Mám rád samotu, žádný davy – Skandinávie je v tomhle směru ideální.
Frďas: Do resortu mě nikdy nedostanou. S cestovkou jsem tam byl jen jednou, když mi bylo 14 – a od té doby vím, že nikdy víc. Když jsme se vrhli do hor, za dvacet minut za námi řvali, ať se vrátíme k autobusu.

Co vás na takovém cestování nejvíc láká?

Frďas: Nuda nehrozí. Nikdy nevíš, co tě čeká – a to je krásný. Jakmile máš všechno naplánovaný, dobrodružství končí. Tady můžeš improvizovat, co chceš.
Houmr: Stačí, že nevyjde počasí. V resortu týden prší a je to zkažený. Když jedeš sám, změníš plán, otočíš se a jedeš, kam chceš – nejsi na nikom závislej.
Frďas: Hlavně víš, s kým tam jsi, a že ti lidi jsou schopní se přizpůsobit skupině.

Rodinu necháváte doma?

Homer: S rodinou pak vyrazíme na rodinnou dovolenou.
Frďas: Funguje to skoro stejně – maximálně je zajištěné ubytování, ale pořád bez cestovky. Někdy vyrazíme jen dvě rodiny nebo samotná rodina.

Zúčastnili jste se některého z drsných severských závodů?

Frďas: Uvažovali jsme, ale startovné bylo vysoké, tak jsme jeli po svým. Potkali jsme závodníky na náhorní planině, připili si s nimi v horký lázni pod širým nebem. Bylo nádherné počasí, my jsme si užívali freeride po svazích, jinak jsme se s nimi míjeli.

Proč se závodům vyhýbáte?

Frďas: Spěchat někam je škoda. Velké přechody po pohoří – hezký, ale abych si to užil, musel bych to dělat třeba deset let. Může být špatný světlo na focení, nebo počasí, běháš jak blázen. Radši zůstanu na jednom místě dvě noci, koukám ráno, večer, při měsíčním svitu nebo polární záři, až nasaju atmosféru.

Houmr: Mnoho lidí dělá okruh, aby viděli co nejvíc. Já radši dojdu tam a stejnou cestou zpátky. Cestou zpět vidíš věci jinak – ráno a večer je úplně jiné světlo.

Frďas: Jasně, počasí a světlo se mění každých pět minut. Jít stejnou cestou zpátky je lepší než okruh horší cestou. Vidíš to z jinýho úhlu, než před tím přes rameno – úplně jiný svět.

Ale přece jen – nějaké závody na jasankách máte na svědomí?

Frďas: To byl trochu omyl. Nikdy jsem závody pořádat nechtěl. Začali jsme jen vyrábět "jasanky" (lyže z jasanového dřeva, na kterých se v začátcích lyžování jezdilo – pozn. red.) a jezdit na nich – baví nás to víc než moderní lyže. Kopce jsou strmější, svahy náročnější… prostě jiný zážitek.

A kde se ty závody vlastně pořádají?

Frďas: Pořádají se tady v Olešnici, na Jurášce. Tenkrát majitel viděl na Haffu nějaký naše video – z jasanek, jak jsme byli na mistrovství světa v Rakousku – a chytlo ho to.

Existuje mistrovství světa na jasankách?

Frďas: No… spíš na dřevěnkách.

Lyngen, Norsko 2019

Takže vy tady pořádáte mistrovství a zároveň jezdíte na mistrovství světa do Rakouska?

Frďas: Jezdili jsme. Ty závodní ambice nás chvíli držely.

Houmr: Když jsme začali vyhrávat, tak to ty "Rakušáky" už pak přestalo bavit.

Frďas: Jo, ze začátku jsme fakt prohrávali. Pak se to trochu otočilo, až tak – že třeba v první sedmičce byl jeden Rakušák a šest Čechů. Všechno naši kamarádi a známí. Tak začali vymýšlet pravidla, jak nás z toho trochu vyštípat.

Takže teď závodíte hlavně sami v Olešnici?

Frďas: Oni nás vlastně ti Rakušáci vyhecovali – že prej máte tam nějaký závody? My bychom za vámi přijeli... Pak se to někde zmínilo ve filmu, viděl to Pavel z chaty Juráška a říkal: "Já to tady uspořádám, to není problém." Já mu říkal, že to dělat nechci, ale nikdo jinej nebyl.

Kolik ročníků už máte za sebou?

Frďas: To už vůbec nevím, v tom jsem se ztratil. Pak jsme to chtěli trochu ředit, tak se to začalo střídat s kamarádama z Ostravy – oni pořádají lichej rok v Beskydech, my sudý ročníky tady, nebo obráceně.

Mistrovství ČR v historickém lyžování 2025 Beskydy

Houmr: A mistrovství jsme pak dali do sudýho roku, kdy nebylo mistrovství světa, protože buď nepřijeli Rakušáci, nebo my. Tak se to nějak ustálilo.

Frďas: Pak už se to chtělo i rušit, tak si to převzali kluci z Ostravy. My se s nima trochu střídáme, alejá osobně bych se na to klidně vykašlal. Protože mnohem lepší je zapřáhnout sáňky a vyrazit do přírody. Tady máš minutu adrenalinu, když jedeš pomalu – dvě kola, dvě minuty – a zbytek jsou samý pořadatelský starosti. Mně to závodění moc nebere. Radši bych dělal setkání: "Hele, má zejtra napadnout, tak se sejdem na Šerlichu, přejdem hřeben, sjedem k Jurášce, večer svařák, pivo, přespíme a druhej den každej domů." Bez závodění. To mi přijde lepší. Jenže se na tu akci nabalilo hodně lidí a dneska se to od nás očekává. Stala se z toho sportovně-kulturní akce, který se už asi jen tak nezbavíme.

Vaše horolezecká skupina má ale i další aktivity. Můžete něco říct ke krojům, který jste oživili? Ty jsi ho Michale měl i v televizi.

Frďas: To byl taky úplnej omyl.

Houmr: Když jsme jezdili do Rakouska na závody, oni tam měli spolky, každý svůj styl oblečení – takový "kroje". A my si říkali: "Hele, taky něco musíme sehnat." Nechtěli jsme mít jen hadry po babičkách a dědečcích z půd…

Frďas: Na stupních vítězů jsme vedle nich vypadali jak trhani. Tak jsem začal vymýšlet lyžařskej oblek ve stylu první republiky nebo Rakouska-Uherska. Jenže ono se to postupně posunulo až do doby, kdy tady lyže vůbec nikdo neznal. Zjistili jsme, že tu byly i východočeský a orlickohorský kroje. Začali jsme jezdit po muzeích a vzniknul kroj. Oživilo se vyšívání, opasky, paví pera a podobně.

Takže jste asi jediná horolezecká parta s krojem.

Frďas: Dost možná nejen v Čechách, ale i na světě.

A kde vás v krojích můžeme vidět?

Frďas: Rozhodně ne na akcích, kam nás zvou politici. Bereme si je jen tam, kde nám to dává smysl. Na závodech při vyhlašování vítězů, na některých festivalech, do televize nebo rádia, na plesy… Když hrála novoměstská filharmonie, chodili jsme je v kroji podpořit. Kroj má jednu krásnou vlastnost – je společensky výš než oblek. Něco jako frak. Jediný háček je, když jdeme někam, kde jsou i naše děti. Ty se za nás občas stydí a třeba na maturitní ples nám to vyloženě zakázaly.

Bergen,Norsko 2019

Pánové, díky za rozhovor a přeji hodně úspěchů do dalších aktivit.