Rozhovor s Romanem Ptáčkem nejen o volejbale a úspěchu

O úspěšných sezónách Volejbalového centra nad Metují jsme psali v nedávném článku. Nemohli jsme si proto nechat ujít příležitost zeptat se přímo Ing. Romana Ptáčka na několik otázek týkajících se úspěchu volejbalu a sportování dětí. Zajímalo nás ale také, jaké překážky a výzvy přináší vedení velkého klubu v malém městě. A samozřejmě jsme se nemohli vyhnout ani palčivým otázkám ohledně sportu v našem městě.

Autor: Škarvan Jakub

Milý Romane, VoCe (Volejbalové centrum nad Metují) má za sebou úspěšnou sezonu a musím Ti k ní nejprve pogratulovat. Položím Ti první otázku: jaký máš recept na úspěch? Hádám, že klíč není v penězích, v čem tedy?

Asi recept nemám, dle mého jde jen o systematickou práci s dětmi a čas od času se "povede" pár ročníků, které mají potenciál dojít až na stupně nejvyšší. Žel pak povětšinou následuje "sešup" z vrcholku dolů, ale to mi potvrdil každý mládežnický trenér napříč sporty.

Než budeme pokračovat v rozhovoru, pověz mi, co je vlastně podle Tebe opravdový úspěch, za který stojí opravdu bojovat?

Každý se samozřejmě pyšní medailemi a já určitě nejsem výjimka. Jen si u toho zároveň uvědomuji, že medaile je jedna věc, ale že s námi sportuje víc než stovka dětí, je věc jiná. Že se díky nám víc než stovka dětí alespoň jednou zvedne od mobilu a jde se "postaru" socializovat do kolektivu … že "donutíme" víc než stovku dětí se alespoň jednou týdně aktivně hýbat – to je věc, kterou lze jen těžko měřit a náležitě docenit.

Vybudovat takové sportovní centrum v malém městě není vůbec jen tak (za 13 let své existence se VoCe vypracovalo na 2. největší klub v kraji). Dovedu si představit, že to občas může být boj o přežití, aby člověk nevyhořel a překonal překážky. Co ti na tvé cestě bylo zdrojem nové síly a kde hledáš motivaci pokračovat?

Cítím, že se momentálně nacházím ve fázi, kdy si musím dávat pozor na své síly a nastavení. Už jsem jednou podobným obdobím prošel. Vím, co mi tehdy pomohlo. Doufám, že i teď to zvládnu – s pomocí lidí kolem sebe. Mě baví rozvoj klubu, mě baví mu dávat směr, nabízet dětem nové věci pro aktivní život. A když se pak občas potkám s odchovanci a bavíme se, jak jim to jde v extralize nebo že si na volejbale našli životního partnera, to je vlna energie à la "tsunami".

Jaké výzvy přináší vedení sportovního centra pro děti v menších městech a jak je možné je překonat?

Nejsem si jistý, jestli rozumím správně, kam otázkou míříš, ale asi jde o to, že se v takovém městě těžko shání 150 proaktivních dětí. Tak jsme museli náš pomyslný okruh zájmu rozšířit i na okolní vesnice a podobná malá města, abychom mohli generovat nejen "hobíky" (a to nemyslím nikterak pejorativně), ale i výkonnostní družstva.

Rádi dnes zodpovědnost a očekávání delegujeme na druhé. Případně si za služby zaplatíme. Ale myslím, že to není tak jednoduché, že by rodiče přivezli jednou týdně dítě na kurt a po hodině si ho vyzvedli celé rozzářené, nadšené do pohybu a s chutí do života. Jak mohou rodiče a místní komunity podpořit rozvoj sportovních aktivit pro děti a mládež ve svém městě?

Svojí proaktivní činností – oslovit kluby a nabídnout svoji pomoc. Ta může být ve formě sponzorských darů, ale já si výrazně víc vážím lidí, kteří nám pomůžou bezúplatně s dopravou dětí na turnaje nebo s asistencí na trénincích.

Nedávno jsem četl článek, který propagoval propojení trenérů a tělocvikářů ve škole s tím, že trenéři místo plnění tabulek a limitů apelovali na to, aby školy v dětech primárně probouzeli lásku k pohybu. Jaké strategie doporučuješ pro udržení motivace dětí ke sportu v době, kdy je konkurence digitálních technologií stále silnější?

Nemám strategii. Jsem přesvědčen, že škola může naučit milovat sport třeba jen jednoho ze stovek dětí, ale rodina to může naučit téměř každé dítě. Milovat sport neznamená se tím živit na profesionální úrovni, jenže to povětšinou rodiče nechápou. A přitom rodiče nejsou ochotní vzít děti ven a válet s nimi sudy z kopce po louce, házet si míčem nebo do něj kopat, zkusit vylézt do prudké stráni nebo dokonce na skálu … To stojí úsilí a rodiče přeci mají "právo mít svůj klid".

Vím, že o sportu přemýšlíš komplexně, a dnes je populární hovořit o holistickém (celostním) přístupu. Pohyb je důležitou součástí života, ale nese s sebou i určitá rizika, která máme tendenci chybně spojovat až s vyšším věkem. Jaké konkrétní přínosy přináší spolupráce mezi trenéry a fyzioterapeuty v rámci dětského sportovního tréninku?

Naše Volejbalové centrum spolupracuje s profesionální soukromou fyzio-klinikou v Hradci Králové a v žákovských výkonnostních družstvech máme 1x týdně speciální trénink vedený vystudovaným fyzioterapeutem. Nicméně to je pro většinu rodičů "ztracený čas i peníze", pokud nedonutí své děti cvičit i doma. To je jako s výukou cizího jazyka – budu mít jednou týdně angličtinu, doma se na to vůbec nepodívám, nepustím si ani film v AJ … kolik se toho asi tak za rok či dva naučím?

Já si zakládám na tom, že dávám dětem i rodičům šanci a příležitost, ale chopit se toho musí oni. Jak říká kamarád: "Koně můžeš přivést k vodě, napít se ale už musí sám."

Co ti v diskusi o sportovní koncepci v Novém Městě nad Metují chybí? Jak se daří spolupráce mezi jednotlivými kluby a spolky?

Chybí mi kompetentní koordinace, a přestože má většina klubů tendenci se domluvit, je zde i pár takových, co jiný názor nezajímá.

Romane, dovol mi otázku aktuální a žhavou. Potřebujeme v Novém Městě halu? A jakou reálnou představu bys měl?

ANO – bylo by to prima. Nicméně způsob, který jak v Novém Městě n. Met. hala vzniká, mi přijde poněkud nešťastný. Měl-li bych zase použít citát, tak mi přijde nejvhodnější asi tento: "Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly."

Děkuji za Tvoji otevřenost a zajímavé podněty k přemýšlení nejen o volejbalu a sportu a přeji Ti další vlnu sil, nápadů a lidí, kteří ti budou na tvé cestě inspirací.

Pokud by naše čtenáře toto téma zajímalo více, doporučujeme si poslechnout podcast, ve kterém s Ing. Romanem Ptáčkem vede rozhovor fyzioterapeutka paní Mgr. Alice Hamáčková: