Jakub Szántó: O mezinárodním zatykači na izraelského premiéra Benjamina Netanjahu a civilních obětech v Gaze

Druhá část rozhovoru s Jakubem Szántó se věnuje právně i morálně nejtěžším otázkám války v Gaze: zatykači na Benjamina Netanjahua, civilním obětem, varování před bombardováním a rozdílu mezi válečnými zločiny proti lidskosti a genocidou.

Autor: Škarvan Jakub

Některé státy deklarovaly, že by v případě příletu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua postupovaly podle zatykače Mezinárodního trestního soudu. Bylo by jeho zatčení a případný soud oprávněné? A proč by tak podle vás neučinila Česká republika?

Já v tomhle nemám úplně jasno, i když Česká republika – a předtím demokratické Československo – je součástí určité mezinárodněprávní tradice po roce 1945, která věřila, že po druhém válečném konfliktu, který zničil celý svět, je potřeba být schopen takové věci řešit v rámci kolektivního jednání. Proto vznikla Organizace spojených národů a vedle ní vznikly i instituce mezinárodní justice.

V čem je tedy ten případ právně komplikovaný?

Je potřeba rozlišovat Mezinárodní trestní soud (tedy ICC), což je novější instituce, a Mezinárodní soudní dvůr (tedy ICJ), který má řešit právní spory mezi státy. U obou těchto dnes leží žaloby týkající se vedení Izraele.

Jedna se týká bývalého izraelského ministra obrany a současného izraelského premiéra. Oni nejsou odsouzeni. Je na ně vydaný mezinárodní zatykač Mezinárodním trestním soudem s ohledem na to, že se odmítají dostavit do Haagu, aby byli vyslechnuti. To je dost důležitý detail - i u politiků nebo vojáků platí, že jsou nevinní, dokud nebyli odsouzeni.

Izrael navíc není signatářem ICC, tedy Mezinárodního trestního soudu. To znamená, že je tam otevřená otázka jurisdikce. Podle jednoho právního názoru se vztahuje na území Gazy a Západního břehu, protože palestinská vláda – nikoliv Hamás, ale Fatah – k ICC přistoupila. Zároveň ale mezinárodně uznávaná palestinská vláda od roku 2007 nevládne v Gaze. Vládne tam Hamás, který mezinárodně uznávanou vládu vyhnal a jako teroristická organizace, samozeřjmě, není a nemůže být signatářem ICC. Podle některých mezinárodních právníků je pak komplikované, zdali tedy platí jurisdikce ICC proti politickému vedení států, který není členem ICC, za údajné válečné zločiny spáchané na území, kde nevládne žádný signatář ICC.

Je tam také několik kontroverzí kolem toho, kdy, za jakých podmínek, proč, s jakou motivací a v souvislosti s kým se to vlastně začalo projednávat. Jihoafrická republika podala k další mezinárodní instituci, Mezinárodnímu soudnímu dvoru, žalobu na izraelský stát pro spáchání genocidy v Gaze. Stalo se to 29. prosince 2024. Jenže v té době trvala izraelská pozemní ofenziva teprve pár týdnů, navíc přerušených listopadovým příměřím. Obvinění z válečných zločinů i v ranné fázi války se asi pochopit dá, ale z provádění systematického vyvražďování 2,3 milionů gazánských Palestinců asi těžko. Vyšetřování obou soudů nadále pokračuje a dosud není výsledek ani u jedné z obou institucí.

Často se mluví o genocidě, válečných zločinech nebo zločinech proti lidskosti. Je důležité tyto pojmy rozlišovat?

Určitě. Lidé na to mají velmi silné názory a je to mimořádně emocionální debata. Jen se v ní stírají skutečné významy právních, nikoliv emocionálních, termínů. Genocida a válečný zločin jsou dvě různé a značně odlišné kategorie.

Existují zločiny proti lidskosti, což je ta nejvyšší kategorie, a genocida je jednou z nich. A pak jsou válečné zločiny – to je úplně jiná kategorie. Zločiny proti lidskosti jsou to nejhorší: Osvětim, etnické čistky v Bosně, vyvražďování vlastních obyvatel Rudými Khmery a tak dále. Je nutné prokázat, že tam byl záměr vyvraždit celý nebo část nějakého etnika. Vysoký počet obětí nestačí. Pro srovnání: v roce 1994 vyvraždila rwandská armáda a hutuská milice Interahamwe až jeden milion Tutsiů a umírněných Hutuů za sto dní. Většinou za pomoc ručních zbraní. To byla podle mezinárodních soudních institucí genocida. Jakkoli světu dost dlouho trvalo, než uznal silná slova českého diplomata Karla Kovandy, který na půdě OSN vraždění jako první nazval genocidou. Naproti tomu Hamás tvrdí, že za války, kterou 7. října 2023 vyvolal, zabila izraelská armáda 72 tisíc lidí. Ponechme stranou otázku hodnověrnosti teroristického smrtícího kultu i to, jak velkou část z těchto mrtvých tvořili islamističtí ozbrojenci (Israel uvádí 25 tisíc). Nejzuřivější část války skončila zatím platným příměřím v říjnu 2025. To znamená, že zbraně izraelské armády, která disponuje jadernými hlavicemi a zbraněmi nesrovnatelně mocnějšími než Rwanda v roce 1994, zabily 72 tisíc Palestinců - což, samozřejmě, je děsivé číslo, za dva roky. V historické perspektivě je nutné rozlišovat skutečnou genocidu jako ve Rwandě a bezohlednou válku vedenou dvěma nesmiřitelnými rivaly v hustě obydleném městském prostředí.

U válečných zločinů jde často o vojenské chápání války - vyvažuje množství civilních obětí vojenský cíl útoku, nebo ne? Záleží na tom, jestli se konkrétní čin dostane k soudu a jestli ten na základě složitého technického dokazování vyhodnotí, že už naplňuje znaky válečného zločinu, nebo ne.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Typický příklad: Izrael zasáhl nemocnici v Chán Júnisu – respektive ne přímo budovu nemocnice, ale místo těsně před ní. Relativně těžkou pumou prorazil otvor do podzemí, kde byl bunkr.

V tom bunkru zabil Muhammada Sinvára, bratra Jahjá Sinvára, hlavního architekta útoku ze 7. října. Muhammad Sinvár se na tom útoku také podílel, takže šlo o jednoho z hlavních viníků toho, co se 7. října 2023 stalo, a spolu s ním byli zabiti další vysoce postavení velitelé Hamásu.

Podle dostupných informací nebyl zabit nikdo další, ale několik desítek lidí bylo zraněno střepinami v okolí a částečně i v nemocnici.

A teď je otázka, jestli tohle, pokud se to dostane k soudu, bude válečný zločin, nebo ne. Troufám si tvrdit, že v tomto případě ne. Protože tam se vždycky řeší proporcionalita.

V zásadě je to dost složité a vlastně velmi cynické počítání: když zabijeme Muhammada Sinvára, jaký je jeho potenciál, že ještě zabije naše lidi? A kolik tím pádem můžeme riskovat, že zemře nevinných lidí kolem? Jestli tři, deset, padesát, sto, dvě stě. Tohle je něco, co se u válečných zločinů řeší.

Znamená to, že civilní objekty nejsou za války vždy chráněné absolutně?

Válečné zločiny jsou páchány v každé válce. Princip toho, proč tahle kategorie existuje, je říct vojákům: nejste tady jen proto, abyste splnili svůj vojenský úkol. Musíte maximálně chránit lidi, kteří jsou nevinní. Třeba je nemáte rádi, třeba si zvolili někoho, kdo je vám nepřátelský, ale pokud nestřílejí, jsou civilisté chráněni. Stejně tak jsou chráněny civilní úřady, civilní objekty a podobně.

Jenže i tady existují přesné podmínky. Když budeme vojáky a půjdeme kolem chráněného objektu – třeba modlitebny – a někdo odtamtud začne střílet, je to ještě chráněné místo? Není. V ten moment je chráněný objekt zneužíván pro vojenské účely.

My tam s jednotkou vtrhneme a zlikvidujeme nepřátelskou jednotku. A druhá strana bude říkat: podívejte se, oni ničí modlitebny, to jsou barbaři. A my budeme muset prokazovat, že v ten moment už to nebyl chráněný objekt, protože se odtamtud střílelo. To je rozdíl mezi válečným zločinem a běžnou vojenskou akcí.

Jak se potom posuzuje odpovědnost politických lídrů?

Válečné zločiny zcela bezpochyby ano – ty se ve válkách dějí. A zároveň od norimberského a tokijského procesu platí, že za zločiny proti lidskosti i za válečné zločiny existuje přímá politická odpovědnost politických lídrů.

Za takové věci jsou Benjamin Netanjahu a jeho ministr obrany politicky odpovědní. Ale otázka je, jestli to znamená, zda nařídili ničení nemocnic, škol, zabíjení civilistů, nebo nedej Bože vyvraždění palestinského obyvatelstva Gazy. To se musí prokázat.

A pak je to složité politické rozhodování. Na jednu stranu chceme, aby Mezinárodní trestní soud a Mezinárodní soudní dvůr měly nějakou váhu. Na druhou stranu je otázka, jestli si naše politická reprezentace aktuálně myslí, že skutečně tato politická justice ve formě nezávislého vyšetřování v Haagu opravdu má dostatečnou váhu na to, aby obvinila premiéra demokratické země a našeho partnera z toho, že je skutečně vinen.

Říkám znovu:izraelský premiér Netanjahu je tam předvolán kvůlii vyšetřování. Nikoliv jako odsouzený. To bohužel platí i o Vladimiru Putinovi. I ten je pouze podezřelý, není odsouzený ani v nepřítomnosti.

A kdyby Benjamin Netanjahu opravdu přiletěl do České republiky?

Pak je otázka, jestli by se česká politika rozhodla Benjamina Netanjahua zatknout. Já si myslím, že stoprocentně ne. A dokonce si myslím, že stoprocentně ne ve většině zemí.

Dokáži si to představit možná ve Španělsku nebo v Irsku, což jsou země, které jsou otevřeně nepřátelské vůči Izraeli a otevřeně straní jeho sokům. Ale ve většině Evropy si myslím, že by k tomu nedošlo.

Izrael v minulých konfliktech často zdůrazňoval, že se snaží civilisty před útoky varovat a vyhnout se civilním obětem. Změnilo se podle vás po 7. říjnu něco?

Ono to bylo tak, že se snažil i nesnažil. Myslím si, že tomu Izrael věnoval docela velkou pozornost, protože ví, že je pod tak obrovským drobnohledem, že si ze všech armád na světě může dovolit zdaleka nejméně.

Zároveň ale na rozdíl od řady jiných armád opravdu bojuje proti něčemu, co bezprostředně ohrožuje ne snad samotnou existenci Izraele, ale minimálně zdraví a životy jeho občanů. A 7. říjen zdaleka není jediná válka, kterou v tomto ohledu Izrael vedl.

Izraelská armáda si v rámci vlastní prezentace – můžeme tomu říkat propaganda nebo PR – sama nastavila velmi vysoký standard. A ten se pak najednou vyžaduje právě po ní, zatímco po žádné jiné armádě v takové míře ne. Armáda přitom nemá povinnost obvolávat jednotlivé obyvatele ve čtvrti, na kterou se chystá zaútočit. Mimo jiné tím totiž varuje i svého protivníka, aby se připravil na to, kam vojáci půjdou.

Přesto: změnil se po 7. říjnu způsob, jakým Izrael varuje civilisty a snaží se vyhýbat civilním obětem?

Izrael tomu tedy věnoval pozornost, ale ne vždycky a ne absolutně. A bezpochyby po 7. říjnu na mnoha místech – řekl bych ve stovkách, možná v nízkých tisících případů – došlo k jakémusi triumfalistickému, pomstychtivému utržení ze řetězu jednotlivých vojáků.

Dělali hnusné věci, fotili se na sociální sítě v rozbitých domech, v osobních věcech lidí, kteří předtím utekli. Došlo i k nějakému rabování – naštěstí spíše menšímu, ale přesto k němu došlo.

Izraelská armáda se také dopustila toho, že na mnoha místech použila výrazně těžší munici, než bylo třeba, což vedlo ke zcela zbytečným ztrátám mezi civilisty.

Na druhou stranu válka, kterou izraelská armáda vede na území Gazy, není srovnatelná s žádným konfliktem moderních dějin. Nikdy nikdo nebojoval na takto připraveném bojišti, v tak hustě obydleném prostoru, kde nepřítel v tak systematické míře zneužívá civilní obyvatelstvo jako krytí.

Pro Hamás je každý další zabitý Palestinec politickým bodem, protože v přímé konfrontaci s izraelskou armádou nemá absolutně žádnou šanci. Ale v politické, moralistické a humanitární rovině má obrovskou výhodu a úmyslně přivolává útoky do míst, kde jsou civilisté.

Částečné srovnání by bylo možné s postupem irácké armády v Mosulu proti Islámskému státu, kde jsem měl několikrát možnost natáčet a kde byly ztráty také vysoké. Ale tam šlo o domácí armádu, která osvobozovala vlastní město, a drobnohled nebyl tak velký. Tady jde o nepřátelskou armádu na cizím území, která se v mnoha ohledech chovala trestuhodně.

Když říkáte „trestuhodně“, znamená to podle vás válečné zločiny, nebo i něco víc – například genocidu či etnickou čistku?

Určitě říkám znovu: válečné zločiny spáchány byly. Mám ale velké pochybnosti o genocidě nebo úmyslu etnické čistky. I kdybychom používali čísla obětí, která uvádí Hamás, a tvářili se, že mezi nimi není jediný ozbrojenec Hamásu, pořád se bavíme o zhruba dvaasedmdesáti tisících zabitých v rámci války trvající dva roky uprostřed obyvatelstva o dvou a půl milionu lidí.

Ve Rwandě, jak už jsem řekl, zavraždili za sto dní milion lidí. To byla genocida. Tohle je hnusná, surová válka, množství válečných zločinů a bezohlednost vůči civilnímu obyvatelstvu – ale evidentně ne snaha o vyvraždění nějakého etnika. Mimochodem etnika, které tvoří pětinu izraelských občanů a které žije obklopené izraelskou okupací na Západním břehu.

Rozhovor s Jakubem Szántó ukazuje, jak těžké je mluvit o válce v Gaze jazykem, který nezlehčuje utrpení civilistů, ale zároveň se nevzdává přesnosti. Právě tam, kde emoce přirozeně přbírají hlavní slovo, trvá Szántó na rozlišování pojmů, souvislostí a odpovědnosti jednotlivých aktérů - ne aby konflikt relativizoval, ale aby ho bylo možné vidět jinak než jen jako další černobílý spor.

Jeho odpovědi připomínají, že poctivá debata o Blízkém východě se neobejde bez empatie k obětem, ale stejně tak ani bez znalosti práva, historie a konkrétních okolností. A že novinářská práce v takto vyhrocených konfliktech neznamená vynášet rychlé soudy, ale trpělivě se snažit porozumět tomu, co se skrývá za titulky, obrazy a politickými hesly.