Blízký východ zblízka: o ztrátě důvěry a nebezpečí rozdělené společnosti

Když zmizí důvěra, nastupuje násilí. Bývalý velvyslanec v Izraeli Jiří Schneider přijel do Nového Města nad Metují mluvit o Blízkém východě – ale hlavní ponaučení besedy míří mnohem blíž domů: rozdělená společnost, která přestane vidět v druhém člověka, si sama dláždí cestu ke konfliktu.

Autor: -ŠJ-

Foto: Městská knihovna Nové Město nad Metují.

Početné publikum přilákala ve čtvrtek 24. září do Městské knihovny v Novém Městě nad Metují beseda s bývalým diplomatem a velvyslancem České republiky v Izraeli Jiřím Schneiderem. Jeho hlavní poselství překračovalo hranice Blízkého východu: kde se vytratí důvěra, osobní kontakt a respekt k důstojnosti druhého, nastupují paušální soudy, rozdělení, a nakonec i násilí.

Když Jiří Schneider po dešti přicházel k městské knihovně, přemýšlel prý, kolik lidí dorazí. Návštěvnost měla být určitým měřítkem toho, zda je nám Blízký východ skutečně blízký, nebo spíše vzdálený. Pohled na zaplněný sál mu dal rychlou odpověď. „Tak vám je blízký, to je vidět,“ poznamenal na úvod.

Besedu nazvanou „Blízký východ – příliš blízký anebo příliš vzdálený?“ uspořádala místní skupina České křesťanské akademie společně s Městskou knihovnou Nové Město nad Metují. Jejím hostem byl člověk, který se zahraniční a bezpečnostní politice věnuje více než třicet let. Jiří Schneider po listopadu 1989 vstoupil do politiky a následně do diplomacie, působil jako český velvyslanec v Izraeli a dnes je synodním kurátorem Českobratrské církve evangelické.

Hned na začátku posluchače upozornil, že od něj nemají očekávat jednoduchý návod, jak složitému regionu porozumět. „Mým cílem není, abyste odešli s pocitem, že víte: bílá, černá, jasno. Ale abyste odcházeli s otázkami, možná správně položenými,“ vysvětlil.

Ve svém výkladu připomněl rozpad Osmanské říše, nově narýsované hranice po první světové válce, vznik sionistického hnutí, arabské jaro, nástup islamistických organizací i širší mocenské poměry v regionu. Významnou část věnoval také vztahu Československa k Izraeli – od Masarykovy návštěvy Palestiny přes československou vojenskou pomoc vznikajícímu státu v roce 1948 až po obnovení diplomatických vztahů za prezidenta Václava Havla.

Historický přehled však směřoval k zásadní otázce: co se stane, když mezi lidmi a celými společnostmi postupně zmizí důvěra?

Schneider přijel do Izraele v polovině 90. let, tedy v období, kdy ještě existovala poměrně silná naděje na dosažení mírové dohody. Izraelci a Palestinci měli postupně převzít odpovědnost za vlastní území a později dořešit nejobtížnější otázky – definitivní hranice, osud palestinských uprchlíků a postavení Jeruzaléma. Právě odklad těchto nejobtížnějších otázek však podle Schneidera umožnil odpůrcům dohody mírový proces soustavně narušovat.

„Celé je to založené na tom, že zachováte vzájemnou důvěru a budete schopni dohodu dotáhnout. V okamžiku, kdy se dostanete do stavu, že důvěru ztratíte, nedejbože se začne prolévat krev, je to už velmi těžké,“ zdůraznil.

Nadějnou atmosféru 90. let postupně zničila vražda izraelského premiéra Jicchaka Rabina židovským extremistou, teroristické útoky Hamásu i opakované násilí na obou stranách. Dvoustátní řešení, v něž tehdy věřila významná část Izraelců i Palestinců, dnes podle Schneidera podporuje už jen menšina.

„Sám jsem si vždycky říkal, že je potřeba, aby alespoň jedna nebo dvě generace nezažily prolitou krev,“ uvedl. Dokud lidé ztrácejí své příbuzné, přátele a známé, je podle něj velmi obtížné budovat nejen smíření, ale i pouhou ochotu žít vedle sebe.

Ztráta důvěry přitom vede také k fyzickému oddělování lidí. Schneider vzpomínal, že v době jeho působení ještě neexistovala bezpečnostní bariéra oddělující Izrael od Západního břehu. Palestinci pracovali v izraelských firmách a Izraelci jezdili nakupovat na palestinská tržiště. Měli tak alespoň každodenní zkušenost s konkrétními lidmi na druhé straně.

Teroristické útoky přinesly kontrolní stanoviště, zátarasy a nakonec i zeď. Palestinské pracovníky postupně nahradili lidé přivážení z jiných zemí. Jedním z posledních míst, kde vedle sebe dál pracovali Židé a Arabové, zůstávalo zdravotnictví. I tam však podle Schneiderových známých po útoku ze 7. října 2023 nastalo bolestné mlčení. Kolegové, kteří se dříve znali i se svými rodinami a společně pili kávu, najednou nevědí, o čem spolu mohou mluvit.

Právě ztráta osobního kontaktu podle Schneidera otevírá cestu paušalizaci. Pokud lidé přestávají znát své sousedy osobně a vnímají je už jen prostřednictvím médií, propagandy a obrazů násilí, snadno se z konkrétních lidí stanou bezejmenní „oni“. Jednotlivce nahradí představa nepřátelské skupiny.

Za obzvlášť nebezpečný označil okamžik, kdy společnost začne druhým upírat lidskou důstojnost. Výroky typu „to není člověk, to je havěť“ podle něj nejsou neškodným slovním výstřelkem, ale prvním krokem k ospravedlnění násilí. Jakmile jsou všichni příslušníci určitého národa, náboženství či skupiny označeni za nepřátele, mizí schopnost rozlišovat mezi viníky, oběťmi a těmi, kteří si pouze přejí pokojný život.

Po přednášce následovala živá diskuse. Otázky se týkaly izraelského hospodaření s vodou a technologického rozvoje, postavení ultraortodoxních Židů, vojenské služby, osad na Západním břehu i možné budoucnosti Pásma Gazy. Zazněla také otázka, proč se právě ve Svaté zemi, k níž se vztahují tři velká náboženství, tak obtížně hledá cesta k pokoji.

Schneider přesto večer neuzavřel bez naděje. Jejím zdrojem jsou podle něj lidé – Židé, muslimové, křesťané i ti, kteří svou touhu po míru nezdůvodňují nábožensky –, kteří chtějí žít se svými blízkými jednoduše bez násilí. Jejich dobrá vůle však potřebuje oporu v právu, fungujících institucích a ochraně slabších.

Právě zde se téma Blízkého východu bezprostředně dotýká také nás. Ani u nás totiž není samozřejmé, že si společnost zachová vzájemný respekt a schopnost vidět v názorovém odpůrci člověka.

„Slovní násilí je první krok. Člověk se potom diví, že se dějí strašné věci, ale byla to už slova, která činům vydláždila cestu,“ upozornil Schneider. Vyzval proto posluchače, aby se ozvali pokaždé, když někdo začne mluvit o tom, že všichni Arabové, všichni Židé, všichni Rusové, všichni Ukrajinci, všichni křesťané nebo všichni muslimové jsou stejní.

Dobro a zlo je podle něj nutné rozlišovat. Nesmíme je však automaticky spojovat s celými národy, náboženstvími nebo skupinami lidí. Právě odmítnutí paušalizace a ochrana důstojnosti konkrétního člověka mohou být naším zdánlivě malým, ale důležitým příspěvkem proti dalšímu rozdělování společnosti. Zmínil tzv. efekt motýlích křídel. Nevíme, kde všude může mít i drobný dobrý čin, na který stačíme i my, nakonec vliv.